"Ženy, které originalitou a láskou naplňují šatny svých zákazníků."

Kdo stojí za vaší firmou HANK a čím se zabýváte?

Na první pohled to nejspíš vypadá, že je Hank velká, jednoduše fungující značka, kde má každý svoji roli, a když si zákazník jeden den objedná, druhý den může očekávat balíček. Opak je ale pravdou. Jsme dvě holky, já Hanka a moje skvělá švagrová Klárka, které dělají co je baví, a tak nějak věří, že to bude bavit i ostatní. Vymýšlíme pohodlné, jednoduché a nyní už i elegantní oblečení, které se dá vzít, jak my říkáme, “do města i do lesa”. A určitě bych ráda zmínila i naše čtyři šikovné švadlenky. Ani jedna z nás oděvní školu nevystudovala, takže s námi švadlenky mají svatou trpělivost, když jim vysvětlujeme, jak by něco mělo vypadat. My si to vymyslíme, švadlenka ušije, a co víc, zákazník si to pak s nadšením koupí.

Pro jakou klientelu je vaše móda určena?

Šijeme vlastně pro všechny, kdo ocení práci lokálních značek. Víme, že je cena našich věcí vyšší, ale podle mě to je jedna z věcí, která nutí zákazníky zamyslet se nad důvodem, proč. Třeba si ho porovnají s výprodejovou cenou trička z řetězce, třeba se začnou zajímat, kde se vyrobilo a za jakých podmínek. Třeba se pro ty naše věci vrátí znovu a znovu, protože jsou prostě kvalitní, vyrobené s láskou, vyrobené v Liberci.

Existuje zlomový okamžik, který rozhodl o vzniku firmy HANK?

Bylo to v dubnu 2014, seděla jsem za pultem v obchodě se suvenýry, kde se tisklo i na trička. Bylo to v Americe, na Floridě. Byla jsem tam 4x, vždy na jaře, na několik měsíců. I přes to, jak hodně jsem tam pracovala, abych si domů odvezla co nejtučnější balíček těch voňavých dolarů, milovala jsem to tam. Asi i proto mě tam napadaly takové nápady, jako založit vlastní značku. Pamatuji si, jak jsem seděla za tím pultem a nadšeně si psala, jak by moje značka mohla fungovat. Jako hlavní “kopanec” ale pro Hank beru to, že díky našemu zápalu pro práci nás svedl osud dohromady s mým manželem. To bylo před Vánoci v roce 2016, v Oblastní galerii v Liberci se konal market DDR - Design Days Reichenberg - předvánoční market pro designéry, návrháře a všechny, kdo dělají něco originálního. Ríša tam měl stánek Woodenland - vyrábí totiž skvělé dřevěné hodinky, taky přímo v Liberci. No a mně organizátorka zavolala den předem, že se jí uvolnilo místo pro vystavující, já to vzala, a to vám teda řeknu, byla to fakt láska na první pohled. Od té doby to šlo ráz na ráz, už rok jsme svoji a máme 15ti měsíční holčičku Marušku. Ale proč to říkám, nebýt Ríši, asi bych si stále tiskla jen tak, aby to uživilo mě a moje koně, haha. To on mi dal tu zodpovědnost, kterou by člověk, jakožto podnikatel, měl mít. To on mi ukázal, jak má vypadat web (i když stále ještě není ideální)... a to mluvím jen o pracovních záležitostech.

Jaké byly vaše podnikatelské začátky?

Mami, tati, já bych chtěla prodávat trička. To jsi se asi zbláznila, vždyť tě to neuživí. I když je moje rodina od přírody “podnikavá”, mému nápadu tak úplně nevěřili. Já vlastně taky ne, jen jsem chtěla nosit originální věci, bavilo mě tisknout a znala jsem ze střední učitele Honzu Háka, který mi v začátcích hodně pomohl. Dal mi do začátku barvy, asi 2 síta a pár cenných rad. Sítotiskový stůl, vlastně takové kovové monstrum, mi vyrobil můj taťka. Tenkrát mě díky jeho šikovnosti stál 3.000,- místo třiceti, a doteď na něm tiskneme. No a mamka, to byla moje pokladna. Půjčila mi prvních pár stovek na prvních pár triček a mikin. Byly to většinou věci z výprodeje, s unisex střihem, za pár korun. A lidi si to stejně koupili. A rádi to nosili. A já jim za to děkuju. Začala jsem podnikat v době, kdy jsem závodila na kole, což znamenalo 4-5x týdně alespoň 2 hodiny tréninku, a k tomu jsem si k mému staršímu koníkovi pořídila ještě jednoho, takže jsem u nich trávila skoro každý den. Myslela jsem si, že podnikám, ale vlastně jsem pracovala jen tehdy, když bylo potřeba a jen tak, abych zaplatila nájem, all inclusive mým koním, něco málo na mou režii a aby zbylo něco málo, co můžu otočit zpět do podnikání. Peníze jsem vlastně neměla nijak rozdělené, co bylo firmy, bylo moje, a co bylo moje, za to se nakupovaly barvy, další oblečení a tak. Nezapomenu ten pocit, když jsem na market

přijela s oblečením nakoupeným na fakturu, která měla splatnost 14 dní. Já jsem ho potiskla, odvezla na akci a doufala, že se prodá. A prodalo, vždycky. A já jsem byla šťastná, když mi zbylo pár stovek navíc, nad rámec faktury.

Kde vás můžou zákazníci najít, máte kamennou prodejnu?

Znáte Liberec? Víte, kde je kino Lípa? A od něho ta ulička k Plauditu? Tak tam, v tý uličce nás najdete. Máme zde dílnu spojenou s obchůdkem, kde se zákazníci mohou podívat, jak oblečení tiskneme (švadlenky by se nám tam nevešly, takže ty tam neuvidí). Další místo, kde nás mohou potkat jsou různé markety jako jsou Tatrhy, Mint nebo Dyzajn market. Otevřeno máme každý všední den 13-18 hodin, protože Klárka chodí ještě do druhé práce, a já jsem přeci jen na mateřské (takže pracuji většinou z domu). Jak to u vás funguje, když si zákazník zboží objedná? Většinu oblečení šijeme skoro na zakázku, máme už tolik produktů, že snad ani nejde mít vše skladem. Když přijde objednávka a my máme kus už ušitý, stačí potisknout tím, co si zákazník vybral. Případně je i možné oblečení prodloužit či zkrátit za příplatek a poslat. Pak je tady druhá varianta - musíme zkontrolovat, jestli máme látku, zadat švadlence, vyzvednout, potisknout, zabalit, poslat. To nám zabere okolo 2 týdnů.

Je tedy možné zvolit si barvu, potisk i velikost podle představ, které zákazník má?

Ano, tak nějak to funguje. Vyberete si druh oblečení, barvu, velikost, potisk a barvu potisku. Někdy se nám stává, že si zákazníci chtějí na oblečení dát vlastní potisk. I to lze, ale tam se už pak musí platit příprava síta, grafika atd. Samozřejmě by bylo jednodušší mít pár standardních produktů, připravených k odeslání. Ale tím, jak fungujeme, dáváme našim zákazníkům možnost vytvořit si originální kus, což je podle mě super.

Kdo vymýšlí a navrhuje potisky na vaše oblečení?

Teď už můžu s klidem říct, že Hank funguje jako team. S mojí švagrovou a věrnou spolupracovnicí Klárkou vymýšlíme novinky, zlepšováky... (i když od té doby, co mám Marušku, Klárka nějak převzala iniciativu a hodně toho vymýšlí ona). Pak je tak dalších 7 lidí, kteří poslali svůj návrh na potisk a nám se natolik zalíbil, že jsme ho začali tisknou. Každý autor dostává první půl rok za každý prodaný kus malou peněžní odměnu. Kdyby náhodou někdo ze čtenářů měl nápad na potisk, tak nám ho klidně může také poslat.

Co pro vás znamená pojem pracovní doba?

Asi proto, že jsem vyrůstala v rodině, kde jsou samí živnostníci, brala jsem podnikání jako samozřejmost. Při studiu na uměleckých školách jsem si zvykla na bohémský život - do takové umělecké školy se nemusí chodit úplně často, a když ano, je tam morálka řekněme hodně povolená. Nevím jestli tím volným školním režimem, nebo prostě jen mojí povahou (chodím vždy a všude spolehlivě pozdě), ale s pracovní dobou mám neustále problém. V obchodě, když jsem tam já, se běžně otevírá o 15 min déle (máme ale milé zákazníky, kteří to chápou), vždycky slibuji, že se polepším, ale... Na druhou stranu, když člověk podniká, je to taková neverending story. Ráno se vzbudím, koukám na telefon na mail (což se s manželem snažíme omezit), vlastně celý den kontroluju instagram a vymýšlím nové příspěvky, přemýšlím, co je ještě potřeba a do toho si neustále dopisujeme s Klárkou, co je potřeba udělat atd.... I když do dílny chodím jen v úterý a ve čtvrtek, využívám každé volné chvíle pro to, abych mohla pracovat. Dopoledne, když malá spí, odpoledne, když si hraje, večer, když usne.. No a můj manžel, to je stejný, nebo spíš ještě horší workoholik než já, takže i v tom si rozumíme.

Jaký styl oblečení je nejbližší vám? Co nejraději oblékáte?

Před pár dny jsem někomu říkala, že nejraději nosím rajtky a tričko (ke koním). Můžu si s klidem otřít špinavé ruce do kalhot, může mě kůň “oňuchňat” a nikdo na mě nekouká skrz prsty (možná jen lidi v obchodě, kde se stavím cestou domů). Taky mám ráda ten pocit, když na sebe oblíknu dres na kolo, mám totiž můj starý závodní, a v tom vypadám rychle, i když jedu pomalu. ( smích) Ale vy se asi ptáte na naše oblečení.. nejraději mám naše bílé tričko s potiskem MILUJU a džíny. Nedávno mi ale Klárka říkala, že v téhle kombinaci vypadám prostě jako máma. Takže se snažím oblékat elegantněji, teď mám oblíbenou naši dlouhou teplákovou sukni a dlouhé šaty s rozparky.

Co považujete za největší úspěch vaší firmy?

Úspěch je vlastně to, že jsem vůbec začala. No a pak Klárka, která se ke mně přidala, když už jsem těhotná nemohla tisknout. Místo aby se firma zavřela, přidala se ke mně a firma se díky tomu neskutečným způsobem rozjela. Je sice pravda, že jsem vlastně nepřestala pracovat, ale Klárka vzala veškerou odpovědnost na sebe a opřela se do toho naplno. Díky Klári.

Jaké jsou vaše sny a plány do budoucna?

Věřila jsem, že by naše oblečení mohlo lidi bavit, ale každá motivující zpráva, každý market, který absolvujeme, předčí moje očekávání a už teď je daleko za tím, o čem jsem snila. Do budoucna by se mi moc líbilo spojit náš obchod a dílnu s malinkatou kavárnou. A co bych si moc přála, aby se Hank rozrostl ještě o pár milých lidiček, a my s Klárkou to mohly chodit sledovat se šálkem dobré kávy v ruce.

Vaše motto?

„Už jen sto metrů“... Vzniklo, když jsme byli na skialpovém výletě s našimi kamarády, a i když to nahoru po sjezdovce bylo ještě hodně, hodně daleko, jeden z nich prohlásil tuhle větu. Od té doby ji s manželem používáme při sportu, když už nemůžeme, mám ji napsanou na mých prvních dřevěných hodinkách a myslím na ni vždycky, když je konec v nedohlednu a vím, že musím ještě zabrat.